Tak to vezmeme pěkně popořádku.
V sobotu, 12. září, jsem byl pozván na noční piknik. Ale ne tak ledajaký. Sešli jsme se na Pont des Arts, což je pěší můstek mezi Louvrem a Francouzským institutem. Je mi strašně líto že jsem v té době neměl funkční foťák. Objednal jsem si z Německa nový ale přišel až dnes, takže do včerejšího dne nemám žádný vlastní důkazní materiál :) pár fotek se ovšem najde od ostatních.
Piknik byl tedy na mostě. Tu atmosféru bych vám přál. Nejednou se naprosto cizí kolemjdoucí zastavili na pokec, několikrát si někdo potřeboval půjčit vývrtku a vždy to skončilo seznamovačkou.
Následně přikládám alespoň nějaké obrázky z googlu. Nelze to ovšem srovnat s tím, jak to vypadá v noci, když všechno svítí, včetně Eifelovky v dáli.
Baštili a povídali jsme si asi do jedenácti, když náhle někdo prohlásil že bychom mohli rozjet na bytě karaoke. Přemístili jsme se tedy do garzonky kluka, jehož jméno si zrovna opravdu nevybavím. Měl tam dokonce klávesy, určitě tušíte jak jsem z toho byl nadšený. Musím si tu najít nějaké piano, na které budu chodit hrávat.Domů jsme se s Fredericem dostali někdy před šestou ráno. Bylo nám totiž strašně líto odejít před jednou, abychom stihli poslední metro.
Kliknutím na fotku vpravo se vám otevřou fotky z toho večera. Je tam i jedno dosti trapné video našeho pěveckého snažení.
Přesuňme se tedy urychleně dál na neděli, kdy jsem po důkladném dopoledním spánku poprvé navštívil Montmartre a Sacre Coer. Tam se pořád něco děje. Hned u vchodu do parku pod kostelem mě odchytil černoch a než jsem se vzpamatoval z jeho rázného pozdravu tak už jsem měl na malíčku navléklou smyčku z bavlnek. Samozřejmě že jsem ho přesvědčoval že ať z toho, co zrovna dělá, vznikne cokoli, já to prostě nekupuju.
Koupil jsem to :)
Vyrobil mi na místě mi moc hezký náramek a ukecal jsem ho z dvaceti euro na pět. Řek jsem si že je moc příjemný a šikovný, tak co bych ho za to neodměnil.
Po návštěvě chrámu a poslechu nejrůznějších muzikantů jsem se přesunul do městečka Montmartre, kde jsem na rohu spatřil mladíka v klobouku, jak si nevinně brnká na kytárku, zpívá Johnnyho Cashe a usmíva od ucha k uchu. Nedalo mi to, musel jsem zastavit a poslouchat. Už u něj na patníku (obrubníku) seděl další hoch, který se od něj taktéž nemohl odtrhnout. Seděli jsme tam takhle asi po dobu pěti písniček, než jsme se všichni tři dali do řeči. Netrvalo dlouho a přehazovali jsme si kytaru jako horkou bramboru. Byl to dokonalý večer plný vlastní muziky a nových přátelství.
Pan kytarista je z Holandska, jmenuje se Leslie a domluvili jsme se, že půjdeme v následující pondělní večer na setkání couchsurfing, které se každý týden ve stejný den a čas pořádá v centru Paříže. Pozval jsem i Rumunku Andreu, se kterou jsem se seznámil na pikniku na mostě.
Chudák holka mě na místě v baru málem zabila, protože to nemohla najít a psala a prozváněla a já ji to z důvodu přílišného hospodského hluku nebral. Můj trapný telefon totiž při zapnutém zvuku nevibruje. Scéna ale trvala jen několik málo vteřin. Z ničeho nic se na mě usmála a už to bylo dobré :)
Součástí večera byl kvíz, při kterém jsme se měli seznámit s dalšími lidmi. Přidaly se k nám tři Britky, se kterýma jsem ale prohodil jen několik málo základních seznamovacích informací, protože veškerou mou pozornost po svém pozdním příchodu požadovala Andrea. Holka lehce bláznivá, ale moc milá a hlavně pohostinná. Následující týden jsem totiž strávil v jejím bytě v Clichy.
Dalším milníkem mého zdejšího putování byla středeční rozlučková párty, na kterou mě pozval Pierre. Loučila se jeho kamarádka Solène; odjela do Bordeaux. Zapovídali jsme se a mě najednou napadlo, že určitě má bicykl, který se ji možná nebude chtít tahat s sebou. Trefa do černého, ovšem s tím, že si ho musím vyzvednout hned následující ráno, protože odpoledne už bude pryč.
Vzal jsem si tedy půl dne volna a pro kolo si zajel do předměstí situovaném na druhém konci Paříže. Slečna se mnou ale už bohužel moc nepočítala, zřejmě se loučila ještě pěkně dlouho a alkohol způsobil své. Byla ve firmě, rozloučit se s kolegy a já si počkal asi hodinu a půl. No zkrátka, přijela, šíleně se omlouvala a drátěného veterána mi předala za symbolickou cenu deseti euro.
Pokračujme dále... tolik toho už snad být nemůže. O pátečním večerním pikniku před Eiffelovkou se zmíním jen několika málo slovy. Napsal mi Leslie, že se tam chystá s těma Britkama, které jsme potkali v pondělí, a já jsem se samozřejmě mile rád přidal. Chudák Leslie nechal kytaru doma, aby nemusel hrát, když to dělá celé dny pro peníze, ale já jsem samozřejmě nezklamal. Svoji kytaru jsem měl pohotově s sebou a nakonec byl rád, že jsme si mohli zabékat. Neuvěřitelný efekt měla má interpretace písně I'm Yours od Jasona Mraze. Seběhla se mládež ze všech stran, nestačil jsem se divit. Když mi došly slova, tak najednou spustil černoušek stojící za mnou a začal verbálně improvizovat. Píseň jsme protáhli ze tří na deset minut a bylo to úžasné. Kéž by z toho bylo video.
A tak se nám večer zase nečekaně protáhl do dvou do rána, což byl pěkný hazard vzhledem k tomu, že jsme měli následující sobotní ráno stihnout vlak do Normandie. Výlet naplánovala Andrea a z pro mě nepochopitelných důvodů nepřizvala nikoho jiného než Leslieho a mě :)
Zaplatila jízdenky a dokonce počítala s tím, že nás pozve na oběd, který byl mimochodem luxusní a typicky francouzský. To jsem ji už ovšem nedovolil a nenápadně pod stolem podstrčil 20 euro.
Byl to nádherný den. Do oběda jsme se váleli na pláži a dokonce okusili ledové vlny Atlantiku. Snad budou nějaké brutálně nekvalitní fotky a video z mobilu.
No, tak představte si že už se snad blížíme konci. Zbývá jen jedna věta k nedělní rozlučkové schůzce s Andreou. Poseděli jsme opět na Montmartru před Sacre Coerem s lahvinkou vína a povídali si o všem možném a nemožném.
O mém přemístění do nádherného předměstí Saint-Cloud k mému novému kamarádovi Maxime napíšu až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat